Komunitní rozvoj v ČR slouží ke snižování sociálního vyloučení i posilování občanské participace a místního rozvoje. Reaguje na historické trauma poválečného odsunu původních německých obyvatel, socialistický nucený kolektivismus a transformační vývoj po roce 1989. Kvůli diskontinuitě občanské společnosti a rezortismu je roztříštěn a nedostatečně ukotven ve veřejné správě. Na systémové úrovni se mu věnují různí aktéři (nadace, Ministerstvo pro místní rozvoj, univerzity a místní akční skupiny) a zahrnuje široké spektrum od plánování municipalit po budování odolnosti a sociálního kapitálu včetně zmocnění marginalizovaných komunit.
Moc v praxi drží stát a samosprávy skrze technokratické plánování orientované na čerpání dotací, zatímco komunity mají omezenou rozhodovací roli. Roste však vliv neformálních lídrů a neziskových organizací, které zprostředkovávají dialog s institucemi. Praxe sleduje strategii „od vztahů k tématům“: od sousedských aktivit po řešení konkrétních problémů, budování struktur a vyjednávání.
Dobře fungují mikrogranty pro aktivizaci a propojení kultury se sociální prací, které prolamují izolaci komunit, i facilitace propojující místní aktéry. Největší frustrací je napětí mezi kontrolními požadavky donátorů a budováním důvěry. Absence dlouhodobé podpory realizátorů komunitní práce – nejistota z ní pramenící v praxi znamená, že je vykonávána spíše nadšenci nebo pracovníky bez dostatečných kompetencí. Administrativní tlak na kvantitu aktivit často převažuje nad rozvojem autonomie obyvatel. Pro posun je nutné posílit přístupy jako Asset-Based Community Development a proměnit roli obcí od paternalismu směrem k facilitaci komunitě vedených procesů.